Recenze

V nesmírně náročné roli šílené věštkyně v operním monodramatu Médium zazářila mezzosopranistka Jaroslava Maxová perfektním pěvecko-hereckým výkonem.

Novinky.cz, Speciál – rok 2005

. . . ale verzi Jaroslavy Maxové by si milovnící opery 20. století rozhodně neměli nechat ujít, už proto, že dnes mají poslední příležitost zažít Maxovou v této jedinečné roli. Je to strhující zážitek. Jaroslama Maxová excelovala pěvecky i herecky v Kolowratu už před osmi lety v Daviesově aktovce Vrtoch slečny Donnithornové. Její výkon v Médiu dokazuje, že je pro tento druh hudebního dramatu, který vyžaduje maximální osobnostní vklad, tou pravou interpretkou. Dokáže se oprostit od běžného operního způsobu zacházení s hlasem a používat ho v široké zvukové a výrazové škále od emotivně zabarveného mluveného slova přes „sprechsang“, křik a využívání rytmizovaného dechu až po vysoce stylizovaný zpěv, jak to Daviesova hudba vyžaduje. (role Média ze stejnojmenné opery Petera Maxwella Daviese – pozn. ed.)

Radmila Hrdinová, Právo, 10. 6. 2005

Nejlépe v obou případech vyšla vyšla vtipná, herecky zkázněná studie pubertou zaskočeného Cherubína (Jaroslava Maxová).(role Cherubína z opery Figarova Svatba W. A. Mozarta – pozn. ed.)

Josef Herman, Práce, 14. 10. 1997

Jaroslava Maxová ve Vrtochu slečny Donnithornové obdivuhodně překračuje běžné kreace operních sólistů. Komplikovaným pěveckým partem a odvážnou hereckou akcí vyjadřuje pocity a úvahy opuštěné nevěsty, která třicet let čeká uzavřena ve svém domě ve svatebních šatech a s trouchnivějící hostinou na svého ženicha-námořníka , jenž v den sňatku navždy zmizel. V gradujícím napětí spojuje prudérní měšťáctví s bizarními erotickými představami, které jitří a pohánění sexuální touhu do vyvrcholení s vydinou jejího rytíře.

Helena Havlíková, Lidové noviny, 21. 3. 1997

Příběh slečny Donnithornové, která se po nezdařené svatbě uzavřela do čtyř stěn svého pokoje, poskytuje bohatší vokální part velké technické náročnosti. Jaroslava Maxová ho zvládá s udivující suverenitou a intonační jistotou. Její šedivějící nevěsta v rozpadajících se svatebních šatech (scéna i kostýmy Jany Zbořilové) má bizarnost, něhu i erotickou nestoudnost šílené Ofélie v bohatě odstíněném a temperamentním hereckém provedení.

Radmila Hrdinová, Právo, 18. 3. 1997

Alternanka se však do Herzova (režisér Juraj Herz – pozn. ed.) pojetí nezařadila, přinesla si roli již nastudovanou a hrála si „to své, na rozdíl od flexibilnější a nápaditější Jaroslavy Maxové.

Ivan Žáček, Lidové noviny, 30. 11. 1996

Tentokrát si uznání zaslouží především Jaroslava Horská-Maxová za svého Sexta (Sextus z opery La clemenza di Tito – pozn. ed.). Pro její pojetí je příznačné, že jako vrchol necítí koncertní árii v 1. dějství , kterou si vychutnává většina jiných představiletek této role, ale dramatické rondo „Deh per questo istante solo“.

ZN NOVINY, 18. 8. 1995

Roli Sexta (Sextus z opery La clemenza di Tito – pozn. ed.) ozvláštnila altovým zabarvením a vnitřním prožitkem Jaroslava Horská-Maxová.

Josef Herman, Práce, 8. 8. 1995

Jaroslava Maxová als Dorabella enternete des Publikums Heiterkeit, als sie mit ihrem Verehrer die Erotik des Wollknäuels entwickelte.

Von Stefanie Mergehenn, Solinger Morgenpost, 19. 3. 1999

Jaroslava Maxová

Operní pěvkyně a pedagožka se věnuje výuce zpěvu se základy dechových a vokálních cvičení a také hlasovým konzultacím s cílem správně posadit hlas řečníkům.